20.9.2020
V myšlenkách se vracím do výchozího bodu, tedy do doby o něco více než týden zpět. Mezi řečí s lidmi obklopujícími náš skvělý tým jsme v našem bytě balili věci před odjezdem do Prahy a mně bylo řečeno, že mám trochu jiné limity. Domnívala jsem se, že jsem úplně nepochopila, jak je to myšleno a tak jsem tuhle poznámku pustila z hlavy, zatímco jsme (my tři „Áčka“) diskutovali o tom, co si dát do zavazadel, jak zabalit, aby vše přečkalo cestu bez úhony. Musím říct, že všechno šlo zpočátku dobře (nepočítaje skutečnost, že to zrcadlo v mém pokoji prostě bezdůvodně spadlo ze skříňky a rozhodlo se rozbít).
Každopádně dvě hodiny v autobuse nejsou velký problém, stejně jako kousek cesty metrem a krátká procházka při hledání našeho hotelu. Bylo to velmi krásné místo uprostřed starého města v těsné blízkosti hlavního náměstí. Vnější i vnitřní prostory a společenské místnosti byly útulné a světlé a těžko byste hádali, že se nacházíme v samém centru hlavního města. A nebyla bych to já, abych si svou hloupostí sama nezadělala na nějaké problémy, jako když jsem v pokoji zapomněla klíč, což jsem s hrůzou zjistila teprve v okamžiku, kdy se za mými zády dveře zabouchly, samozřejmě v okamžiku, když jsem stála na chodbě. Tomu jsme se ještě společně zasmáli a celkem rychle situaci vyřešili.
Poté se sešel celý tým účastníků našeho On-Arrival školení. Byla jsem překvapena a docela šokována, když jsem viděla jen deset účastníků včetně mě, dva hosty na několik dní a dva školitele. Po projektech se 60 lidmi nebo minimálně 36 mi ten s 25 už připadal velmi malý. A najednou z toho byla polovina ... musím ale přiznat, že velmi silná polovina. Každý z účastníků měl své vlastní životní příběhy, vlastní vášně, cíle a zcela odlišné aktuální projekty, do kterých dobrovolně vstupujeme. Bylo to velmi příjemné, protože se každý mohl plně vyjádřit, a tak jsme mluvili a diskutovali a pracovali společně a samostatně. Naši milí školitelé, Bára a Lucie, se s námi podělili o tolik zajímavých informací o České republice, kultuře, lidech, historii, tradicích a jídle, ale také pro nás vytvořili tu nejlepší možnou atmosférou motivující k tomu, abychom hojně využili všech příležitostí, které nám pobyt v této zemi přináší. Diskutovali jsme o stereotypech, lidech, představili jsme naše projekty a poznali Prahu prostřednictvím krásných rozhovorů při procházkách po ulicích starého města. Podělila jsme se o své vášně, jako je práce s vlastní myslí, žonglování, filozofie a trochu znakové řeči. Měli jsme denní lekce českého jazyka, během nichž jsme si lámali jazyk ve snaze vyloudit zvuk, který v našem jazyce neznáme. Oslavili jsme Adamovy narozeniny písněmi a dárkem ode mě a Almy, tanci uprostřed noci s italskými nebo španělskými písněmi nebo songy od Gotye a Stromae. Když nám chyběla slova jako „kuře“ nebo „slepice“, vzájemně jsme se podporovali v jazycích a mluvili jsme ve všech našich řečech nebo v těch, které jsou si blízké a všichni všem rozuměli.
Přes všechno krásné se ale objevilo i pár výzev. Píši sice pár, ve skutečnosti bych jich nakonec napočítala docela hodně, ale to teď není důležité. Začalo to tím, že můj drahý Adam onemocněl a já jsem ho nemohla nechat o samotě v pokoji, když mu nebylo dobře. Kdykoli jsem mohla, nosila jsem mu jídlo nebo pití nebo materiály z workshopů, nebo jsem ho tam jen otravovala, abych zjistila, v jakém je stavu. Měla jsem pocit, že začínám mít ráda sport, protože jsem kvůli tomu běhala po schodech nahoru a dolů čtyři patra. A pak se jeden den necítila dobře ani Alma, což mě zasáhlo, ale nemohla jsem nechat o samotě ani jednoho z nich. Jsou to moji parťáci a na jeden rok něco jako moje rodina a já se prostě cítila hrozně špatně, když jsem je viděla v takovém stavu. A protože jsem neměla jak pomoc, pokusila jsem se jim alespoň zvednout náladu tím, že jsem je informovala o aktivitách během workshopů nebo přinesla občerstvení, nebo je jednoduše jen zkontrolovala, protože takhle by to určitě dělal každý z nich na mém místě. Dokonce mi říkali „Uber Eats“ a žádali, abychom zůstali silní, jak jinak (žertovali), jinak nebudeme mít nikoho, kdo by nám přinesl jídlo. Na workshopu s tak malým týmem, který ztratil dva účastníky, to opravdu byla velká ztráta a někdo dokonce vtipkoval, že to už není výcvikový kurz, ale spíš „tábor smrti“ a že příštího dne pravděpodobně já nebo někdo jiný onemocní také.
Ten vtip nebyl špatný, ale přišel bohužel ve špatný okamžik. Následujícího dne, když jsem tam stála ve svém tričku „Free hugs“ a dělila se s ostatními účastníky o tradiční náramky v barvě litevské vlajky, jsme zjistili, že jeden školitel má pozitivní výsledek testu na COVID, což znamená, že bychom ho mohli dostat i my všichni, kteří jsme byli celou tu dobu ve velmi úzkém kontaktu. Nejsem si jistá, zda jsem někdy předtím viděla lidi tak klidné po těle, přesto šokované se strachem v očích. Nebo se mi to jen zdálo ... Začali jsme balit věci a čekali na nejnovější pokyny, co máme dělat. Snažila jsem se žertovat a držet se, prostě nepanikařit. Nemohla jsem si to dovolit, protože jsem věděla, že se nejprve musím postarat o náš tým, abych byla připravena jít domů nebo do nemocnice pro Adama, pokud to bude potřeba. Nevím jak, ale podařilo se mi zabalit věci asi za 5 minut. Pak jsme sbalili Adamovy věci a zatímco ostatní odcházeli každý svou cestou, já a Adam s mojí pomocí, jsme dali věci do pořádku a odešli do nemocnice. Nedovolila jsem sama sobě plně pochopit situaci, a hlavně jsem se nechtěla na cestě do nemocnice ztratit, protože by to pro mého kolegu bylo bolestivé (i když jsem na tom s mapami a orientací v metru velmi špatně). Přesto, že nás cestou poslali i nesprávným směrem, jsme se dostali na požadované místo. Vše bylo tak zmatené, dlouhé čekání a zpočátku žádné výsledky, které by zvedly náladu z tohoto chaosu. Na každém kroku se dělo spoustu věcí, a ne vždy příjemných. Dovolím si tvrdit, že jsem v životě nebyla více ve stresu a vnitřně neklidná než teď. Jsem si docela jistá, že jsem dokázala zůstat silná jen díky tomu, jak se všichni v našem týmu při příjezdu vzájemně podporovali, a také tím, jak velkou podporu a pomoc jsem cítila od celého A.I.M. týmu. Měla jsem dokonce hovor od Národní agentury a dostala povzbudivé zprávy od lidí, které jsem skoro ani neznala. Zřídka dostávám tolik oznámení, ale tenhle nápor nezvládal ani můj telefon. Především si myslím, že poslední věcí, která mě úplně zlomila, byla možnost, že můj kolega nebude schopen pokračovat v našem dobrovolnickém projektu. Měla jsem pocit, že to všechno už se do mé hlavy a do mého srdce nevejde. Sama na sobě jsem začala cítit příznaky nemoci a bála se, že by to mohl být COVID-19. Připadalo mi, jako bychom seděli na bombě připravené k výbuchu, jen nikdo neví, kdy k němu dojde. Ve všem tom neštěstí a zmaru se najednou objevily záblesky slunečního svitu. Myslím, že jsem Adama nikdy neviděla šťastnějšího, než když jsme v nemocnici druhý den dostali úplně jiné výsledky a diagnózu než jaká hrozila a dospěli jsme k myšlence, že by mohl pokračovat v našem dobrovolnickém projektu. A tak jsem se ihned vydali na cestu domů. Druhý den jsme byli všichni testováni na COVID a výsledky byly negativní. Myslím, že jsem se nikdy necítila tak vyčerpaná, ale šťastná. Když jsem se dozvěděla, že kromě pozitivně testovaného instruktora nemá již nikdo další z našeho On-Arrival školení pozitivní testy, zvedlo mi to náladu stejně jako Adamů stále se zlepšující stav.
Během těchto hektických dní se toho stalo mnohem více, ale o tom teď nemá cenu psát. Věřím, že podobně celou situaci vnímala hlavou i srdcem většina z těch, kterých se popsané události dotkly. Teď, když se věci začínají ubírat obvyklým směrem, si začínám uvědomovat, jak moc jsem se v tom zmatku dozvěděla o lidech, o sobě a svých limitech. O limitech, které byly, těsně před tím, než všechno začalo, popsány jako „jiné“. Kdo by mohl tušit, že budou testovány tak silným způsobem, jen aby mi osud dokázal, že jsou ta slova pravdivá, přestože jsem je nejdříve nechápala ...
Ten týden byl prošpikován chaosem, který nám odhalil spoustu zázraků, naučil nás důležité věci (každého z nás něco jiného) a připomněl nám, abychom si vážili svých parťáků a společného času. Je škoda, že jsem při odchodu nemohla obejmout všechny účastníky a školitele a že se na chvíli schováme za svými rouškami a za dveřmi našich pokojů. Bude chvíli trvat, než se situace uklidní.
