Někde jsem četla, že když vycestujete do jiných zemí, musíte se stát domorodcem, abyste měli šanci novou zemi opravdu poznat. Nikdy předtím jsem o tom takhle nepřemýšlela, i když jsem již dříve vycestovala mimo svou rodnou Litvu. Nyní, když jsem v České republice déle, jsem si řekla, proč tenhle přístup nevyzkoušet?
To, co mi zprvu přišlo vážně bláznivé, byly místní zvyky týkající se spánkového režimu. Obrovské množství lidí chodí spát velmi brzy a velmi brzy také vstává. Snažím se teď přizpůsobit svůj denní režim a chodit spát kolem půlnoci, a když máme na druhý den program ve škole, tak ještě dříve. Musím přiznat, že to pro mě není úplně jednoduché, ale myslím, že je to alespoň dobrý začátek. Do školy vstáváme velmi brzy a pro správné fungování potřebuji hodně spánku, takže jsem šťastná i z malých úspěchů. Další téma je jídlo. Místní obyvatelé mají tendenci jíst velmi brzy, protože oběd kolem 11-12 je normální, stejně jako nejíst po 4-6 večer. To mi zpočátku připadalo vážně zvláštní a stále to tak je, ale už pomalu začínám měnit své stravovací návky, což samozřejmě souvisí i se změnou denního režimu a vstáváním.
Ještě jedna věc je zajímavá, a to venkovní aktivita. V tomto ohledu nemůžu říct, že by mi místní zvyky přišly bláznivé, spíš mě udivuje, kolik lidí si užívá chůzi, běh nebo jízdu na kole. Velkou výhodou je samozřejmě místní příroda bohatá na kopce a nádherné louky a malé lesy, parky. A proto jsme se s Almou rozhodly, že si uděláme malý výlet na kole. Alma umí jezdit na kole už dávno, zatímco já se naučila jezdit na kole tak před dvěma lety a od loňského léta jsem na kole neseděla. Půjčily jsme si vybavení od našeho drahého mentora a doufali jsme v krátký výlet po okolí. Nakonec jsme skončily více než 35 km dlouhým výletem na Panskou Skálu. Musím přiznat, že byly chvíle, kdy jsme litovaly, že jsme se hned na první výlet vydaly do kopce, a navíc tak daleko. Bylo ale dostatečnou odměnou vidět tak nádhernou okolní přírodu, stále zelenou, ale pomalu se dostávající do podzimní nálady. A nedokážu popsat pocit, kdy jsme dorazily do cíle. Byly jsme více než hrdé, že jsme se nevzdaly, a pak jsme dokonce vyšplhaly na vrchol skalnatého útvaru. Když jsem Almu fotografovala a viděla ji svobodnou a šťastnou, uvolněnou a neobtěžovanou obvyklou rutinou a jejím studiem. Úplně jsem cítila, jak vidím její duši a mysl zářit.
Bylo to skvělé, stejně jako zmrzlina, kterou jsme si za odměnu daly. A pak jsme letěly domů. Ne, ne na kole, letěly jsme z kopce tak volné, tak volné a na pár okamžiků jsem si pomyslela jen „vau“, to je úžasné, a jsem tady, jsem s Almou a jsem opravdu šťastná“. Už pro nás existuje zvláštní místo, kde jsme zastavili cestou nahoru i dolů, abychom si na chvíli sedly a vychutnaly ten okamžik. Byla jsem hluboce dojatá. Cítí se tak všichni lidé, když po chvíli nečinnosti začnou opět cestovat? Doufám, že ano ... Každopádně doufám v další takové výlety.
"Pokud jsi se rozhodl to zkusit, projdi celou cestu." / Jinak ani nezačínej. (...) '. Věřím, že tato slova z jedné z největších básní Charlese Bukowského shrnují nejen náš malý výlet nebo mé experimenty s „testováním“ této úžasné země jménem Česká republika, ale také celý náš projekt pro mě a mé kolegy. „Projděte celou cestu ...“ a už si představuji, kolik můžeme z každého dne, který nám je dán, získat, vytvořit, změnit, naučit se, cítit a zažít. Jsem si jistá, že je to tak nejen při účasti na projektu, ale v běžném životě každého z nás. Co myslíte? Aspoň já tomu tak věřím ...
Pokračování příště ????
Vaše Aušra
2020/10/05
