“Já a turistika? Tak o tom jsem nikdy neslyšela…”
Tak bych ještě před měsícem odpověděla někomu, kdo by se mnou chtěl řešit provozování turistiky nebo obecně venkovních pohybových aktivit. Ale věci se někdy mění. A toto je evidentně případ takového „někdy“. Od samotného začátku svého pobytu v České Lípě jsem byla fascinována tou krásně zvlněnou krajinou kolem sebe. Dechberoucí pohled na vrcholky jednotlivých kopců byl mým každodenním rituálem při cestě do školy a zpět, zatímco mě s větrem tiše volaly z dálky. Tahle část České republiky je obdařená nádhernou přírodou. A je to opravdu rozkoš žít zrovna v tomto místě, obzvláště v době pandemie, kdy jsou lidé povzbuzování v tom, aby čas trávili na vzduchu, ve volné přírodě, daleko od lidí. Nás dobrovolníky, právě takové aktivity vytrhují z neustálého sezení před počítačem, což je pro nás jediný způsob sociálního kontaktu. Všechno to začalo prvním výletem, kdy jsme se s Almou vydali začátkem října na Panskou skálu.
Poté nás zhruba v půlce výjimečného stavu vzala naše kolegyně na turistický výlet do oblasti Ralsko. Stropy podpíraly nebe, když jsme se škrábaly do kopce a kochaly se nádhernými výhledy. Ani bych se nedivila, kdyby se někde zpoza keře objevil dinosaurus a rozhodl se nás doprovodit až na vrchol. Tenhle výlet byl opravdovou výzvou, kterou jsme však zvládly a nakonec úspěšně zakončili ve Zmrzlinárně Ralsko, v Mimoni.
Další výlet zorganizoval tatínek našich kolegů, který nás požádal o lekce angličtiny pro svou dceru. To co začalo přes chat a následné objevování české kuchyně (pečením bramboráků) skončilo příjemným výletem na vyhlídku Jelení skok, Havraní skály a Lesní hřbitov v okolí Nového Boru. Bylo to kouzelné a já doslova čekala, že se někde objeví lesní duchové či víly. Bylo to opravdové dobrodružství, protože jsme bloudili bažinatými místy. Já i Alma jsme měli až dětinskou radost a téměř vše jsme komentovaly obdivným výkřikem waaau. Ty puntíkované houby a naše pokusy vyslovit „Muchomůrka červená“ nás rozesmávaly tím podivným zvukem, který připomínal vrnění kočky.
Jeden z dalších výletů jsme absolvovali na vrchol hory Klíč. Tentokrát v malé skupince našeho týmu, při dodržení všech hygienických pravidel. Bylo moc příjemné vidět po delší době kolegy a hlavně nového člena naší projektové rodiny, štěně border kólie. Nádherný výhled z vrcholku Klíče byl brzy zahalen rychle se blížícími mraky, ve kterých se schovalo nádherné panorama. Alespoň máme důvod se sem vrátit a vychutnat na tomto místě východ nebo západ slunce. A jako obvykle, cesta nahoru byla mnohem snadnější než sestup dolů s překrásnými výhledy. Cesta byla doprovázena smíchem, vtipy a krásnými okamžiky několika malých rodin, které se spojily a přesto byly schopny dodržovat dostatečný rozestup. nikdo nezůstal pozadu, protože naše malé štěně běhalo zepředu dozadu a vždy kontrolovalo, co se děje, jestli jdou všichni správným směrem, jestli je všechno v pořádku a zda mu všichni věnují dostatek pozornosti a pohlazení.
Další den nebyl o nic méně zábavný, jelikož jsme se vydali přímo do Pekla (a to doslovně). Ačkoli jsem se bála temnoty, hořících ohňů a lávy, Peklo bylo svěží, vlhké, plné obrovských zelených skalních stěn. Tento výlet byl nejméně náročný, přesto dostatečně inspirující, abychom při hovoru stále bloudily očima po okolí.
Musím přiznat, že jsem vůbec nebyla připravená na takovéto aktivity během projektu. Když jsem balila svá zavazadla myslela jsem jen na to, jak budu trávit čas ve škole, asistencí vyučujícím, takže věci, které jsem naskládala do batohů se vůbec nehodily pro turistiku. Při sestupech z kopců se vždy musím maximálně soustředit na každý krok, kdy začnu cítit klouzající podrážku nebo vlhko ve svých botách. Navíc musím neustále bojovat se svým vnitřním hlasem mého dětského já, který mi říká abych skočila do každé louže, kterou právě míjíme. Taky si budu pamatovat cestu bažinami, do kterých jsem vstupovala s bílými botkami, které na konci neměly s bílou vůbec nic společného.
Ze všech těchto zkušeností se stále učím. Mentálně i fyzicky jsem se naučila mnohem víc, než jsem vůbec čekala. Všechno se zdá být nový cíl, nová výzva, dotek čistého bytí a přírody kolem, spojení se vším a se všemi.
Na téhle dobrodružné cestě bych nemohla být šťastnější s nikým jiným než s Almou, mým zastáncem, motivátorem a průvodcem.
Je šílené si uvědomit, jak málo nám někdy stačí ke štěstí. Někdy opravdu stačí vidět krásnou houbu, záblesk slunečního světla mezi stromy nebo smích lidí kolem, dokonce i v těchto těžkých dobách. Každý výlet ze mne všechno spadlo, nemyslela jsem na žádné problémy, stres, prostě nic negativního. Byli jsme jen my, spojení s přírodou a spojeni vzájemně, smích a radost, že jsme tady a teď, že jsme naživu.
Pokračování příště
Posílám objetí a srdečně vás zdravím
Aušra
