Od samého začátku tohoto dobrovolnického projektu jsem věděla, že to nebude snadné. Je to pořádná jízda nahoru a dolů jako na obrovské horské dráze, na které jsem ještě nikdy nejela. A v obou směrech těchto extrémních okamžiků (když jsme extrémně stresovaní nebo když jsme extrémně šťastní) se učím. Vždy cítím nějaký druh spojení nebo napojení.
A jak to tak pozoruji, všechno to začíná u mě.
Nějaký druh spojení se dostaví, když vidím děti běhat po hřišti. Nebo když vidím starou moudrou paní, jak si nese svou malou tašku s potravinami. Nebo když míjím krásný pár, který kráčí a drží se za ruce. Nebo když potkám někoho, kdo se někam řítí, a v jeho očích vidím, že už má dost toho shonu. Nebo když vidím někoho jiného kráčet pomalu a jeho oči bloudí daleko do světa snů. Každý den a všude vidím cizí a neznámé lidí. A ptát se sama sebe, jak asi vypadá jejich život. Za co bojují? Za co jsou vděční? Čím je každý z nich šťastný? Kam jdou? O čem sní?
Tisíce těchto pro mě neznámých příběhů mě pojí s tímto městem a okolím. Každé ráno mě zajímá proč kopce stojí nehybně jako když podpírají oblohu, proč mají oblázky tendenci skákat do vaší boty častěji, když někam spěcháte nebo s jakou barevnou paletou dnes zapadne slunce. Během našich procházek nebo výletů pořád hádám, jaké písničky zpívají stromy, když jim vítr ševelí ve větvích, jak staré jsou ty obrovské skály pokryté mechem a kolik lidí se nyní dívá na stejnou hvězdu, na kterou se dívám večer já.
Stále cítím tu blaženost a nezáleží na tom, zda jsem na pochybách, ve stresu, plná radosti nebo cítím směs všech těchto pocitů. Učím se od studentů, které učíme, z toho, jak živě mohou někdy zkoumat svět kolem sebe, ale zároveň se nudí a strádají, když jsme všichni zamčeni v našich domech, místnostech a čekáme, až skončí karanténa. Je mi potěšením učit se od kolegů ze škol, vidět jejich různé metody a aktivity s dětmi. A cítím radost za členy naší organizace, kde každý je jedinečný svými schopnostmi a tak laskavý! Učím se i od Almy v sousedním pokoji, kdy už si dokážeme beze slov rozumět nebo při dokončování vět, když nám chybí nějaké slovo v angličtině. Teď vidím, že tyto konkrétní věci se mohou stát vždy, když to nejméně očekáváte, nebo když ani nevěříte, že se to může stát. Obě s Almou jsme onemocněly, ale to nevadí, protože máme kolem sebe skvělé lidi a já někdy nemám slov, jak jsem vděčná, jak jsme vděčné s Almou za naše přátele - členy naší organizace a přátele ze školy.
Cítím se více než kdy jindy ve spojení se svou rodinou, i když jsem od sebe vzdáleni téměř 1000km. A při každém videohovoru je cítím tak blízko, ve svém pokoji nebo v kuchyni když „rozlévám čaj“ a vtipkuji o věcech, které zažívám tady v České republice nebo oni daleko v Litvě. Jsem více než vděčná za to, že nikdo z nich není pro tuto chvíli nemocný (musím přiznat, že čekání na výsledky nebylo snadné).
A pak především cítím nové spojení se sebou. Samota, i když v naší rutině dobrovolníků byla poměrně vzácná, se nyní stala darem a příležitostí pro sebereflexi a hodnocení. Vše nové, co jsem se naučila, mi přináší radost a motivaci dozvědět se a umět víc.
Nedávno jsem sledovala velmi pěkný film z dětství. Jmenuje se „Spirit: Stallion of the Cimarron“ a při jeho sledování vždycky brečím. A v tomhle filmu je citát, který dokonale vystihuje naší současnou situaci. "Duchu, jehož nelze zlomit ..." a já kolem sebe vidím tolik takových lidí silného ducha. Věděla jsem, že to nebude snadné. Ale také vím, že to rozhodně stojí za to!
Posílám vám srdečné pozdravy, objetí a políbení
Vaše Aušra
